Před rokem 1990

Hranice vedoucí středem malé vesnice – kořeny je třeba hledat v 19.století. Dokladem toho jsou hraniční kameny podél potoka Tannbach, zasazené již v období napolenských válek v roce 1810. Jsou na nich vytesané iniciály „KB“ (Königreich Bayern) na západní straně a „FR“ (Fürstentum Reuß) na straně východní. Dodnes dokládají příslušnost Mödlareuthu k různým zemským pánům.

Po skončení první světové války připadla západní část obce nově založenému Svobodnému státu Bavorsko, východní část připadla Durynsku. Hraniční linie podél koryta Tannbach byla čistě administrativní záležitostí, na život v obci neměla prakticky žádný vliv. Škola i hostinec byly na durynské straně. V sousedním bavorském městě Töpen chodili Mödlareutherovi společně do kostela. A šli spolu do války.

Problém nastal až po druhé světové válce, kdy bylo Německo rozděleno na čtyři takzvané okupační zóny. Podle dohody spojenců v „Londýnském protokolu“ z roku 1944 vedla demarkační linie z velké části podél starých hranic Německé říše z roku 1937. Tato nová definice demarkační linie měla hrát rozhodující roli v osudu společenství. . Koryto potoka tvořilo hranici mezi sovětskou okupační zónou na východě (Mödlareuth-Ost) a americkým sektorem na západě (Mödlareuth-West).

V Mödlareuthu nastala zvláštní situace, která trvala déle než rok. Poté, co Američané 15. dubna 1945 bez boje obsadili vesnici a pokračovali v přesunu jednotek směrem na Durynsko a Sasko, se začátkem července na základě platné úmluvy podle Londýnských protokolů stáhli do své zóny. Vyčistili nejen durynskou, ale i bavorskou část Mödlareuthu, která byla ve skutečnosti v americkém sektoru.

7. července 1945 vstoupila sovětská armáda do oblasti obce a zřídila své velitelství na bavorské straně. Místní obyvatelé brzy nazývali budovu „Stalinburg“: na střeše zářila rudá sovětská hvězda a u vchodu visel portrét Stalina. Nelegální přechody hranic byli dočasně zadrženi v sousední stodole. U vjezdu do bavorské části obce byla závora se stanovištěm sovětské pohraniční stráže. Během roku 1945 byly zavedeny dvojjazyčné rusko-německé průkazy totožnosti a naděje na změnu situace pohasla. Tato nejistota trvala déle než rok. Teprve 26. července 1946 se ruské jednotky pod tlakem Američanů stáhly za Tannbach a západní část Mödlareuthu obsadily americké jednotky.

Se založením obou německých států v roce 1949 se východní část Mödlareuthu stala součástí NDR, západní byla přičleněna k území Spolkové republiky. Obě části obce se tak staly nejen součástí dvou různých států, ale i rozdílných politických, vojenských, hospodářských a sociálních systémů.

Tannbach bylo možné zpočátku přejet s propustkou a platným povolením. To se náhle změnilo 26. května 1952 usnesením Rady ministrů NDR „Nařízení o opatřeních na demarkační linii mezi Německou demokratickou republikou a západními okupovanými zónami Německa“. Tím bylo rozdělení Německa definitivně zpečetěno. Podél demarkační čáry byl vytvořen kontrolní pás o šířce 10 metrů. Pokud tam lidé vstoupili, pohraniční policie NDR měla použít jejich střelné zbraně. Oblast na hranici byla rozdělena na 500 m široké ochranné pásmo a 5 km široké ochranné pásmo. Společenský život obyvatel byl silně omezen zákazem vycházení a zákazem shromažďování. Hraniční bariéry se během následujících čtyř desetiletí nadále rozšiřovaly a zlepšovaly.

Počátkem června 1952 začala první vlna násilného vysídlování podél vnitroněmecké hranice pod krycím názvem „Ungeziefer“ (Havěť). Tisíce občanů NDR byly přesídleny z příhraničních oblastí do vnitrozemí a jejich nemovitosti byly z velké části srovnány se zemí. Ve východním Mödlareuthu byli jako první postiženi majitelé usedlosti „Horní mlýn“, který krátce před tím prošel kompletní rekonstrukcí. Před hrozící evakuací se rodina v poslední chvíli zachránila skokem z okna stodoly do západní části vesnice. Evakuační komise již stála na dvoře statku... Krátce na to bylo jejich stavení srovnáno se zemí. Podobný osud postihl mnoho dalších obydlí a mnohdy i celé vesnice.

Na základě rozhodnutí Rady ministrů NDR a policejního nařízení, které vstoupilo v platnost o den později, spadla „železná opona“ i v Mödlareuthu. V červnu 1952 byly obě části obce definitivně odděleny dřevěným plotem o výšce téměř dvou metrů. Po staletí budované hospodářské a společenské vztahy byly násilně přerušeny.

V následujících desetiletích byly zátarasy v obci opakovaně přestavovány a „vylepšovány“. Dřevěný plot byl po šesti letech nahrazen „flanderským plotem“, konstrukcí z dřevěných sloupků a ostnatého drátu. Když v roce 1961 vypukla druhá vlna vyhánění a začala stavba Berlínské zdi, byl na betonových pilířích postaven jednořadý plot z ostnatého drátu, který byl o rok později rozšířen o další dvě řady. V roce 1964 se do akce vrátili příslušníci pohraničních jednotek Národní lidové armády. Aby se zabránilo jakémukoli kontaktu mezi východem a západem, měla by být postavena panelová stěna s ocelovými bariérami.

Ve snaze ochránit vlastní občany před vlivy „imperialismu“ nechaly orgány NDR zbudovat 700 metrů dlouhou a 3,30 metrů vysokou betonovou zábranu. Ta byla postavena z betonových panelů během několika týdnů v roce 1966, pět let po stavbě Berlínské zdi. Příkaz k výstavbě byl vydán již 23.listopadu 1965 a tři dny poté byly zahájeny přípravné práce. Během následujících dnů byl navezen stavební materiál, štěrk a panely, vykopány a položeny betonové základy. Kvůli tuhé zimě musely být práce až do poloviny února 1966 přerušeny. Vlastní stavba zdi trvala od 5. dubna až do 15.června 1966. V srpnu téhož roku byla přistavěna strážní věž a celá stavba dokončena. Od té doby se Mödlareuthu říká „Malý Berlín“.

Jediný úspěšný útěk přes místní betonovou zeď byl 25. května 1973. Mladý řidič z Göttengrünu (okres Schleiz/Durynsko) využil znalosti místních poměrů a díky povolení k pobytu se mu podařilo vjet přímo k betonové zdi v Mödlareuthu. Na střechu auta položil podomácku vyrobený žebřík a přelezl na druhou stranu. Dvojice pohraniční stráže si vozidla všimla velmi pozdě, ale rozhodla se nestřílet. Šťastnou shodou okolností se čtyřiatřicetiletému muži podařilo mimořádný útěk na Západ.

Dalších 23 let viděli pozorovatelé v podstatě stejný obraz: bílou zeď v noci ostře osvětlenou reflektory, strážní věž, na které vládla neustálá ostražitost, bariéru, kde končila stará spojovací cesta do východní poloviny vesnice zbytky Horního mlýna ...

Změna přišla až v revolučním roce 1989: otevření hranic v Maďarsku, masový exodus z NDR, východoněmečtí uprchlíci na ambasádě v Praze, demonstrace ve východním Berlíně, Lipsku, Plauen a mnoha dalších městech, rezignace Ericha Honeckera z úřadu předsedy SED, prohlášení Günthera Schabowského na tiskové konferenci 9. listopadu v Berlíně... Všechny tyto události vedly k pádu „železné opony“, Berlínské zdi, k otevření vnitroněmecké hranice a dotkl se také obce Mödlareuth.

Přímá cesta přes hranici zde však neexistovala, betonová zeď zůstala i nadále uzavřená. Zatímco po 9. listopadu vznikaly všude nové hraniční přechody, v Mödlareuthu se dalo přejít ze západní do východní části zatím jen „oklikou“, tedy přes stávající sousední hraniční přechody.

Teprve protesty a demonstrace místního obyvatelstva vedly k uvolnění a postupnému otevření hranice. Navečer 5.prosince 1989 se na obou stranách hranice sešly skupinky obyvatel a diskutovaly o nastalé situaci. Obyvatelé bavorské části zapalovali svíčky a skandovali: „Zeď musí pryč“, což nalezlo odezvu i na durynské straně. K prvnímu vzájemnému setkání po dlouhých letech došlo až za tři dny, poté co byl ve zdi vybourán otvor o šířce 5 metrů. Někteří obyvatelé východní části nepozorovaně pronikli na bavorskou stranu a bouřlivě se vítali se svými sousedy. Zpátky domů se vrátili teprve po opakovaných výzvách východoněmeckých pohraničníků.

Hraniční přechod Mödlareuth byl otevřen 9. prosince 1989, přesně měsíc po pádu Berlínské zdi. starosta Töpen Arnold Friedrich pronesl projev. Spolkový kancléř Dr. Helmut Kohl a americký prezident George Bush starší poslali pozdrav. Nově otevřenou bránou ve zdi prošli jako první starostové obou místních částí. Následovalo je více než tisíc lidí z Bavorska, Saska a Durynska, kteří je neoddělili ani po 37 letech. Zbytek dne patřil oslavám a zábavě u piva, svařeného vína, sektu a tradičního durynského bratwurstu. Oslava trvala do pozdních nočních hodin. Nový hraniční přechod byl zpočátku otevřen pouze od 8 do 22 hodin, ale v noci byl vstup opět uzavřen. Občané Spolkové republiky potřebovali k překročení hranic cestovní pas, občané NDR občanský průkaz. Doklady musely mít vstupní a výstupní razítko.

Teprve o šest měsíců později, 17. června 1990, byla odstraněna velká část betonové bariéry v centru Mödlareuthu. Po skončení připomínky lidového povstání v NDR bagr z iniciativy starosty Töpenu Arnolda Friedricha, který měl na starosti i bavorskou část Mödlareuth, strhl dělicí zeď v centru města. S pádem zdi přišel Arnold Friedrich s myšlenkou vybudovat v takzvaném „Malém Berlíně“ muzeum o historii rozdělení Německa.

Vesnička Mödlareuth je dodnes „kuriozitou“ – polovina je bavorská, druhá polovina durynská. Tannbach tvoří hranici mezi oběma spolkovými zeměmi ve sjednoceném Německu. Stále však můžeme najít nějaké pozůstatky vynucené segregace: různá telefonní předvolby, PSČ a státní poznávací značky. Obec má dva starosty, kteří se starají o blaho 50 obyvatel. Jejich původ dnes poznáte snad jen podle různých pozdravů: „Grüß Gott“ na jedné straně a „Guten Tag“ na druhé. Všední život na vesnici se vrátil do normálu, můžete zase spolu slavit, chodit do kostela i do hospody...